Výzkum o bezdomovectví a násilí u žen

Příliš radikální?

S lidmi v bytové nouzi se o jejich potřebách nevede plnohodnotná diskuse.

V úterý 20. září proběhla před ostravskou radnicí akce s názvem Diskuse na chodníku. Happening organizovali ostravští lidé v bytové nouzi s cílem diskutovat o podobě sociálního bydlení na Ostravsku. Vzhledem k připravovanému spuštění ostravské koncepce sociálního bydlení byli na diskusi pozváni také koordinátorka sociálního začleňování města Ostravy a zástupce ostravské pobočky Agentury pro sociální začleňování. Oba účast předem přislíbili. Den před akcí však ostravský magistrát i Agentura pro sociální začleňování svou účast zrušily a od diskuse se prostřednictvím dopisu distancovaly. Do rukou se jim totiž dostal leták sloužící jako pozvánka pro lidi v bytové nouzi, jehož součástí bylo také Prohlášení o sociálním bydlení. Toto prohlášení vzniklo společným úsilím skupin sdružujících lidi v bytové nouzi, jako jsou organizace Chceme bydlet z Prahy, Hnutí pro nové bydlení z Brna a Kruh naděje z Ostravy.

Hlas, který není slyšen

Prohlášení o sociálním bydlení vypracovaly participativní skupiny na svých pravidelných setkáních – protože hlas těch, kterých se zákon nejvíc dotýká, není slyšet. Formulovat požadavky by ovšem lidé v bytové nouzi podle ostravského magistrátu a ostravské regionální pobočky Agentury pro sociální začleňování neměli. Podle nich totiž „debata zahájená jen radikálními požadavky pouze jedné ze stran může situaci ještě zhoršit“.

Jaké radikální požadavky tedy lidé v bytové nouzi prosazují? Tak například žádají bydlení finančně dostupné, v bytech, které jsou hygienicky nezávadné a v technicky dobrém stavu, se základním vybavením, jako je funkční topení. Dále si dovolují žádat byty bez kaucí nebo také podpůrnou sociální práci, která by hájila jejich zájmy jakožto nájemníků. Podle Martina Navrátila, vedoucího ostravské pobočky Agentury pro sociální začleňování, akce Diskuse na chodníku vedla k radikalizaci lidí v bytové nouzi. Místo ocenění občanského aktivismu, zájmu a angažovanosti lidí, kteří se očividně o sociálním bydlení ve svém městě chtějí dozvědět více, zvolili zástupci magistrátu a Agentury neúčast z obavy, že „se budou muset zodpovídat, spíše než aby byl veden rovnocenný dialog“, jak to vyjádřili ve vysvětlujícím dopise. Místo utvoření si obrázku na základě vlastní zkušenosti se tak mimoděk přidali na stranu těch, kteří v sobě živí předsudky.

U určité části veřejnosti je takový postoj k lidem v bytové nouzi očekávatelný. U Agentury pro sociální začleňování je však nepřijatelný – jak vyplývá i ze Základního dokumentu pro podporu sociálního začleňování ve městech, obcích a mikroregionech, který říká, že cíle Agentury je dosaženo tehdy, pokud „obec dokáže funkčně řešit problematiku sociálního vyloučení v partnerství s úřady, školami, neziskovým sektorem, policií, podnikateli a dalšími subjekty a při zapojení občanů“. V zapojení občanů do řešení problematiky sociálního bydlení však ostravský magistrát i ostravská pobočka Agentury pro sociální začleňování selhaly. Na radnici, kam jsme se vydali zeptat, proč s námi nikdo nechtěl přijít diskutovat, nás u kanceláře vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Jaroslavy Rovňákové čekalo jen odmítnutí a následné uzamčení dveří. Nezbylo nám, než nechat na zemi vzkaz s poděkováním za „důstojné přijetí“ a za „jejich účast“.

Čekat na svévoli

Magistrát a Agentura však lidi v bytové nouzi zcela nezavrhuje. Rádi se s nimi pobaví. Jak píší v dopise: „Nabízíme jiné formy dialogu, na které jsme připraveni.“ Jaké formy dialogu to jsou, ale nespecifikují. Dosavadní formáty jednání, kterých jsem měla příležitost se účastnit, se totiž vyznačovaly nerovnoměrným rozložením sil. Hlas zástupců lidí v bytové nouzi je na těchto setkáních ve výrazné menšině. Lidé v bytové nouzi se navíc obávají otevřeně projevovat své názory a zkušenosti před aktéry, vůči kterým jsou v nerovném postavení a na jejichž rozhodnutí často závisí jejich osud. Jenže pouze takové debaty, kde jsou lidé v bytové nouzi jasně v nevýhodě, jsou autory „dopisu“ označovány za „vedení rovnocenného dialogu“.

Lidem v bytové nouzi – po neúspěšné iniciaci diskuse způsobem, který považují oni za rovnocenný – nezbývá než čekat, až se ostravský magistrát a Agentura uvolí pozvat je na své jednání. Dostávají se tak do bodu, ze kterého vyšli, tedy do bodu rezignace a pasivního vyčkávání, až si na ně někdo vzpomene.

Takto si participaci v Ostravě opravdu nepředstavujeme. Naštěstí jsme již dostatečně „radikální“ na to, abychom se jako občané organizovali a aktivně se snažili nepříznivé životní podmínky, v kterých mnozí z nás žijí, přetvářet podle našich potřeb a našich očekávání, prostředky, které máme zatím k dispozici.

Eliška Černá –Autorka je členka Akční skupiny s lidmi bez domova.

Text vyšel na A2larm.cz

Bydlení chudých z pohledu žen

Na jedné z ženských skupin se podařilo vytvořit článek o bydlení chudých právě z pohledu žen. Tento článek byl pulbikován v v online publicistické části časopisu Sociální práce/Sociálna práca.

(Ne) sociální bydlení očima „Žen“ na Ostravsku

Je druhý červnový čtvrtek. Jako každý čtvrtek jednou za čtrnáct dní sedíme v menší klubovně a kanceláři zároveň, a diskutujeme. Jsme akční skupina „Ženy“ a působíme pod organizací ASLIDO ve městě Ostrava.

Témata jsou různá, od starostí o děti, přes lidi na útěku, k opožděným výplatám různých příspěvků a státní podpory až po zkušenosti se zažitým násilím v nejrůznějších podobách.

Linka, která se vine všemi těmito sdílenými starostmi a zkušenostmi se silně dotýká tématu bydlení. Téma bydlení se ukázalo jako zásadní při zpracování informační osvětové divadelní kampaně Ženy na cestě: o ženském bezdomovectví a násilí.

Scéna, která mně jako jedné z členek skupiny silně utkvěla v paměti, se dotýká situace návratu zpět do bydlení, po asi ročním pobytu na azylovém domě. Jana, hlavní protagonistka této scény, která je dnes na skupině s námi, znovu situaci popisuje:

„Když jsem si žádala o tu jednorázovou pomoc, tak mi přispěli (sociální odbor) 2 800 na dvě postele a skříň, takže docela ubohé…Čekala jsem skoro měsíc a půl na ty peníze. To nebylo hned. S děckama jsme neměli na čem spát“.

Přidává se Tamara. „Tak je to hodně těžký, peníze nejsou, na nábytek. Sociálka moc nepřispěje. Takže tam vlastně si to musíš všechno shánět. Nejhorší je, kde sehnat odvoz. Nikdo to zadarmo neudělá.“

Jana vzápětí sdílí další zkušenost: „Třeba jak jsem bydlela přes ten Centrom[1], tak to nemělo nic společného se sociálním bydlením. Za 2 + 1 bych platila 10 000, to není ani sociální bydlení.“ Odchod Tamary z azylového domu do bytu provází stejný scénář: „No, i ta cena. Asi za 3 + 1, tak se vším všudy 11 000. To ani sociální bydlení není. Jak půjdu do práce, tak jako co, budu vydělávat akorát na nájem.“

Drahý nájem však není to jediné, co ženy ve skupině v souvislosti s bydlením trápí. „To RPG[2], jak mám v kuchyni kuchyňskou linku a sporák od nich, tak to platíš 150 korun za tu linku, že tam máš … a to si vem, že ty se odstěhuješ a nastěhují se tam zase další a zas platí 150. Furt, každý měsíc.“ (Jana)

„No, já jsem platila 30 korun za sporák…Za to, že tam máš vlastně jejich kuchyňskou linku, ta kuchyňská linka něco stojí…“ (Tamara)

Další téma, které v souvislosti s bydlením diskutujeme, jsou kauce a jejich výška. Tamara platí kauci „necelých 19 000.“ Zuzana se ozývá „Mě by zajímalo, jak oni berou tu kauci. Oni ví, že jsme na sociálních (dávkách), a chtějí splatit 19 tisíc do druhého roku? Já mám kauci 12 800.“ Ptáme se Zuzany na majitele. Odpověď: „No Armáda[3]. Po dvou rokách budu patřit pod město. Až splatím tu kauci. Ale odkud na to vezmeš? Oni ti tam dají, že to můžeš platit po dvou stovkách, ale to za dva roky nesplatíš, ty dva nájmy jak já. Tak třeba dám po pět set, po sedm set, co zbyde, že.“

Kdyby se Tamara nebo kdokoliv další rozhodl přestat v RPG bytě bydlet a najít si nějaké jiné bydlení, kauci by jí vrátili, jenže…

„Ne hned. Oni to mají tak, že první já musím vrátit byt, oni si to musí zkontrolovat, jestli jsem tam náhodou něco nepoškodila a potom mi vrátí zbytek kauce. To je tak, já nevím, jestli měsíc, tři měsíce.“

Jana se ptá: „A vrátí ti to celé?“ A hned dodává: „Jeden kamarád, co dělá pro RPG, opravuje byty, oni vám třeba nedají bílý nátěr, oni vám to obarví vápnem a oni si myslí, že je to namalované…“

„…Není, já jsem to třeba vůbec neměla vymalované. Aji jak dělají novou elektriku, jsem musela všechno oškrábat, tapety tam byly, stará komunistická malba tam byla, já jsem to musela dát dolů, já jsem se u toho tak nadřela …, měsíc mi to trvalo než jsme to dali do pořádku…“ (Tamara)

Problém je taky s převedením trvalého pobytu. Vyřízení trvalého pobytu je v městských bytech či v bytech RPG podle zkušeností žen ze skupiny podmíněn právě splacením kauce. Někdy však ani to nestačí a dochází k průtahům. Zuzana potvrzuje: „…a to je vlastně s tím trvalým pobytem…Že si nemůžeš sama udělat trvalej pobyt, dokud nezaplatíš tu kauci, tak to musíš řešit přes Armádu spásy. A proto to trvá. To čekáš až dva roky.“

„No, dva roky. Ale já už ji mám zaplacenou, a už čekám čtyři měsíce, protože se vůbec neozvali, jako vůbec.“ (Tamara)

Trvalý pobyt není to jediné, co se v bytech RPG protahuje: „Mě unikal plyn a můžu říct, že jsem čekala měsíc na to, než to spravili. Měsíc, než spravili únik plynu!“ (Tamara)

„Tak co se týče odpojení (plynu), tak oni jsou hodně rychlí….“ (smích) (Jana)

Že se v bydlení u soukromého majitele dají vyjednat i jiné podmínky potvrzuje svou zkušeností Dita.

„Já bydlím u soukromníka. Když mi to nevyjde jeden měsíc, tak on počká a zaplatím třeba druhý měsíc, ale to je výhoda, že můj tam pracuje, takže prakticky mu to stáhne z výplaty. Nebo mi přišel doplatek, před třeba měsíci 950, tak mu to stáhl.“

Ženy si také stihnou předat podstatné informace ohledně přestěhování z azylového domu do bytu.

„V polovině měsíce dostaneš nabídku na byt,…ale musíš zaplatit Armádu spásy. Azylák si zaplatíš do té doby, dokud tam bydlíš. Třeba do poloviny měsíce, neplatíš celý měsíc, ale pokud chceš jít už do bytu, tak nemáš nárok na tu dávku bydlení. Nezaplatí ti to socka. Až od celého měsíce. Takže je lepší se stěhovat prvního, vždycky prvního.“ (Jana)

Na závěr ženy diskutují, v čem by potřebovaly podpořit. Za všechny shrnuje Jana:

„Mě chybí spíš taková ta podpora. Když jde člověk něco dělat a nevykoná to, tak to jde člověk někdy ke dnu, takže když si jdu něco vyřídit, tak ať mi vyjdou vstříc.“

Čas se chýlí ke konci. Poznáme to podle netrpělivě vykukujících dětí zpoza dveří, které se právě vrátily s dobrovolníky po hodině a půl plné her, strávené venku na náměstí. Další setkání, kde se můžeme věnovat samy sobě a tématům, které nás pálí je tak za námi. Pokračování zase za dva týdny.

Zkušenosti k tématu „Bydlení chudých“

sdílela akční skupina „Ženy“ (ASLIDO – Akční skupina s lidmi bez domova[4])

[1] Centrom je nestátní neziskovou organizací, jejíž cílovou skupinou jsou jednotlivci a rodiny s dětmi žijící v sociálně vyloučených lokalitách. Organizace provozuje bydlení s doprovodným sociálním programem a sociálně realitní činnost.

[2] RPG Byty, s.r.o. je společnost vlastnící v Ostravě 14 573 bytů (k 30. 9. 2015).

[3] Armáda spásy – nestátní neziskovou organizací věnující se cílové skupině osob bez přístřeší a osob ohrožených ztrátou bydlení. „Sociálnímu“ bydlení se věnuje v Ostravě služba Prevence bezdomovectví. Majitelem bytů je městská část, Armáda spásy má byty v pronájmu, následně je podnajímá.

[4] Kromě akční skupiny „Ženy“ v organizaci působí ještě akční skupina „Kruh naděje“. Od září 2016 bude systematicky fungovat také dětská skupina dětí se zkušeností vyloučení z bydlení. Více informací na www.aslido.cz či na FB.